Proč se říká, jednou jsi nahoře, jednou dole?
Má aktuální poloha je pěkně dole a ten pocit, jaký mám teď na srdci opravdu nenávidím!
Před pár dny bylo ještě všechno tak boží.
Byla jsem mimo domov, v městě, kde to začínám mít čím dál víc ráda, hlavně díky těm lidem, kteří jsou tam a já tady 70km od nich.
Přemýšlela jsem nad tím, že od neděle, co jsem přijela z Příbora, kde byl dětský den se zpěvačkou Kristínou, každý den sedím jenom doma..
Zavřená mezi čtyřmi zdi v pokoji už mi začalo znovu lézt na mozek a mou hlavou létaly myšlenky, proč mi někdo nenapíše, třeba ať jdu ven, že něco podnikneme..
Místo toho se mi ozývají kamarádi, kteří jsou ode mě dál, jak moc by za mnou přijeli a šli ven, nebo ať dojedu zase na víkend já.
JAK STRAŠNĚ CHCI!!!
Pak se stane další věc.
Hádka s člověkem, od kterého se vám už nelíbí jeho chování, tak mu napíšete svůj názor, pak se do toho zamotá jedna věc od toho člověka, kterou jsem náhodou našla u druhé osoby, které si strašně moc vážím, ale najednou není jen jedna hádka, ale dvě a ta druhá vás bolí stokrát víc, než ta první!
Šlo pouze o to, že jsem napsala té první osobě, že jsem našla jednu její věc(blog) u té druhé a ona se naštvala na tu druhou, že to od ni mám a tím pádem řetězová rekace, ta druhá osoba to vyčítá mně!
Ale já ten blog našla vážně jen náhodou pod písmenkem T, tak mě napadlo, že to bude můj, který začíná samozřejmě taky na T.
Spletla jsem se, byl to blog té první osoby, které jsem napsala svůj názor, ale jasně jsem víckrát podotkla, že to bylo náhodou, omylem, že za to ta druhá osoba vůbec nemůže!
Zbytečné..
Neměla jsem vůbec psát, že o tom blogu vím, teď už to vím, ale teď už je pozdě.
Mám tu druhou osobu moc ráda a nikdy jsme se takhle za tu dobu co se známe nepohádaly a já ten pocit nesnesu!
Nepomohly tři sms zprávy, jak se omlouvám, at mi to promine, že je to přece blbost kvůli blogu se hádat..
Tak snad pomůže ticho.
Nebudu to dál řešit, nebudu psát, nebudu volat, nebudu za tou osobou chodit, rve mi to srdce, protože už tak mi je líto, že tu nemám teď ani komu napsat a s někým někam vypadnout, ale pořád na to myslím.
Přála bych si, aby to všechno bylo zase fájn a já neměla ten nesnesitelnéj pocit samoty a beznaděje!
Nechci odtud utíkat tam, kde jsem poslední měsíce šťastnější, ale ten pocit, že mě tady chce čím dál míň lidí, je bohužel silnější a já se můžu jen modlit, aby to co nejdřív přešlo a nebo se dočkám úsměvu a dobré nálady až 20.6.2014..
Mít špatnou náladu jde během minuty, ale změnit ji zpátky na tu dobrou už tak jednoduchý není.
Omlouvám se, vím, že poslední články jsou takové pochmurnější, ale jak jsem psala na začátku, byla jsem nahoře a teď jsem dole a dokud nepříjde světlo, které mě rozzáří zpátky nahoru, tak mě omluvte.
Žádné komentáře:
Okomentovat