Delší dobu jsem nevyužila téhle rubriky pro vypsání se ze svých osobních situací a mrzí mě to.
Od nového roku, jako kdyby pro mě skončilo slovo ,,volný čas".
Ve škole nás nenechají vydechnout, především učitelé maturitních předmětů.
Každý týden písemky a zkoušení na další přibývající maturitní témata, do toho nechybí ty základní písemky z nematuritních předmětů, na zbláznění.
Já vím, do 13.dubna, kdy začíná oficiálně první praktická maturita zastavit nejde.
Čím víc se právě soustředím na učení teď, tím si nebudu připadat tak blbá týden před maturitou doufám.
Krom přípravku Hlívy ústřičné, kterou jsem si už zakoupila pro lepší organismus, cholesterol a proti únavě si zakoupím ještě další vitamíny hlavně pro lepší soustředění a na ten stres, který bude ještě horší a horší.
Učení nebyl jediný důvod, proč jsem neměla do ničeho chuť.
Párkrát jsem se tady ve článcích zmínila o místě, které pro mě od malička znamenalo druhý domov.
Na Vysočině u Pelhřimova v jedné malinké vesničce jsme měli chatu, kam jsem společně se starší sestrou a babičkou jezdívala na celé letní prázdniny od narození.
Jakmile se starší sestra od nás odstěhovala a začala žit svůj život, začala jsem tam trávit léto sama, ale měla jsem tam každé prázdniny dost svých dobrých kamarádů.
Kdybych měla tady psát o všech zážitcích, které jsem tam za celá léta prožila, o lidech, místech, tradicích, kterých jsem byla součástí, napsala bych knihu.
Ani to se časem nevylučuje.
Před čtrnácti dnech přišla nečekaná rána.
Po víc jak dvou letech, kdy byl náš vesnický dům na prodej, po dvou letech strachu pokaždé, když se ozval nějaký zájemce, modlení se, aby ten každý zájemce neměl o to vážný zájem, přišel babičce doporučený dopis od realitní kanceláře z Pelhřimova.
Dům je prodaný.
Tentokrát byl zájemce natolik vážný, že platba proběhla během několika dnů.
Můj mozek po téhle zprávě potřeboval kyslík.
Nedokázala jsem na to cokoliv říct, normálně reagovat, nechtěla jsem si to v nejmenším připustit.
Až ten večer na mě všechno dolehlo a já se cítila zlomená.
O spánku nemohlo být ani uvažování.
Vnitřní bolest, o které jsem najednou neměla s kým mluvit.
Věděla jsem, že na tenhle boj jsem sama a musím se s tím vypořádat sama, ale vysvětlete to bolavé ráně v srdci, ubrečeným, červeným a vyčerpaným očím.
Je to příšerné přirovnání, ale ta prázdnota znamenala ztrátu něčeho tak blízkého, jako smrt někoho blízkého.
S tím vnitřním bojem jsem si tolik přála, aby přišel někdo, kdo se nebude na nic vyptávat, nebo mít potěšující řeči, jak to bude dobrý, jak to časem přejde, ale jen mě obejme a já se nebudu na to cítit úplně sama.
Nikdo nepřišel.
Nejtěžší na tom je pomyslet jen na tu krutou realitu, že už bych tam neměla nikdy jet.
Už nikdy nevidět můj druhý domov.
Být v mé malé zapadákovské, někdy nudné, ale šťastné vesničce.
Už nikdy nesedět na našem dvorku venku s boží knížkou a mávat na každého, kdo za to odpoledne projde.
Už nikdy nejít do naší hospůdky, dát si kofolu, nebo červené víno s kofolou, sedět venku s ostatními a vnímat tu vesnickou pohodu.
Už nikdy se těšit na každoroční pouť a hasičskou soutěž, kde vystoupí vesnická kapela Katr, která hraje písničky od Harleje.
Pořád mám uvnitř naději, že tohle nemůže být konec.
Nemůžu ztratit tak důležitou součást mého života.
Nemůže tam bydlet někdo úplně cizí, kdo to prostě jen koupil a teď si s místnostmi, které znám na skrz udělá, co ho napadne.
Mám naději.
Jsem kvůli ní k smíchu, ale drží mě nad vodou.
Snažím se sebevíc, jak umím na to pořád nemyslet, mít čisté myšlenky hlavně na školu, ale vždycky se najde něco, co to všechno připomene.
Například před pár dny jsem náhodou narazila na svůj první profil na mé sociální síti, který jsem si založila ve svých čtrnácti letech.
Bylo vtipné prohlížet si staré příspěvky a došlo i na fotky.
Album s názvem mojí vesnice mě nedokázalo odradit, abych ho neotevřela.
Najednou se na mě na obrazovce smály fotky z jednoho skvělého večera v naší stodole, kde na stole leželo nejmíň dvacet láhví od piva, my seděli na pohovkách, z auta poslouchali rádio a užívali si normální prázdninový večer.
Při tom všem vzpomínání jsem si uvědomila, jak každý všední den trávím, neustále jen doma se skripty.
Krom koncertů a hudebního světa mimo domov, který ale momentálně je kvůli tomu učení uzavřen na nějakou dobu a jednoho víkendu za měsíc strávený v Bruntále s přáteli, nevím, jaké to je dělat taky něco jiného, než sedět doma u učení a večery zavřené ve svém pokoji s hudbou a nad zmiňovanými fotkami.
Potřebuju živo, dobrodružství, zážitky, něco nového, co mi dodá sílu a energii.
Co mi v téhle přítomnosti zatraceně chybí.
Tanec.
Do mých třinácti let jsem chodila pravidelně skoro tři roky na Dance Aerobic.
Týden před finálním vystoupením v Praze jsem si, ale na kolečkových bruslích zlomila kotník a s aerobicem byl konec.
Po základce jsem se dala na několik měsíců na Zumbu.
Ohromilo mě to, chodila jsem na ni s nadšením, trénovala jsem ji i doma, cítila jsem se volná, veškeré starosti šly na Zumbě mimo mě, myslela jsem jen na tanec a jak mě to strašně baví!
Byla chyba, když jsem potom z důvodu nedostatku času kvůli nových lidí, kteří vstoupili do mého života přestala na Zumbu chodit.
Proto mě něco důležitého nečekaně napadlo.
Rozhodla jsem se po třech letech, že začnu znovu.
Přeju si změnit svůj vnitřní i vnější život.
Je to má nová vnitřní motivace.
Motivace, jak se odpoutat od myšlenek, které mě trápí, nezbláznit se z toho učení, začít od jara znovu venku jezdit na bruslích i na tu Zumbu, mít z něčeho výbornou náladu a energii.
Teď stačí jenom počkat na našetření pár financí pro prvních deset vstupů a taneční pauza může skončit a já začnu opět na sobě pracovat mimo jiné.
Děkuji všem, kteří to zvládli dočíst až do konce a jestli máte taky nějakou hodně oblíbenou činnost, kterou jste z nějakého důvodu ukončili a chtěli byste se k ní znovu vrátit, jen do toho a klidně o tom napište do komentáře, potěší mě jakákoliv reakce a nezapomínejte - vnitřní motivaci Vám nikdo vzít nemůže, ta je pouze Vaše.
S láskou,
Tea.
Žádné komentáře:
Okomentovat