Ráda bych se pokusila sepsat tady pár věcí, o kterých se podle mě s nikým nemluví.
Brání v tom možná stud, strach, nebo jen všeobecně málo projevujeme to, aby nám bylo důvěřováno a lidé by neměli strach se nám svěřovat s problémy, které je trápí a, o kterých se tím pádem nedá jen tak mluvit.
Problémy ve škole - Z prvu se to zdá být, jako jeden z méňě závažných problémů, ale někdo, kdo je možná v něčem pomalejší, nerozumí tomu, nemá nikoho, za kým by mohl jít a poprosit o pomoc, třeba se stydí za to, že je trošku jinačí než ostatní spolužáci, se časem začne ve všem plácat a potom už někdy bývá mnohem horší problém a přitom jen málo třeba prokazujeme ochotu a zájem tomu člověku pomoct.
Ano, jsou někteří, kteří ani po Vaší nabídce nemají zájem, to už je pak jejich osobní přístup, ale co takhle zkusit udělat ten první krok?..
Nespokojenost v zaměstnání- Dostaneme zaměstnání, někdy je to třeba naše úplně první zkušenost v novém prostředí, mezi kolektivem a v dnešní době, stačí opravdu jeden člověk s opačnými vlastnostmi, hodnotami a názory, než máte Vy a už Vám chození do stejného zaměstnání může dělat nepříjemnosti.
Ze začátku si říkáte: ,,To zvládnu, budu ho/ji ignorovat, chodím tam za účelem práce", ale věřte, že za chvíli už i ta práce se Vám bude znechucovat a čím dýl to budete ,,snášet" tím nešťastnější budete.
Tohle znám, bohužel z vlastní zkušenosti, ne přímo ze zaměstnání, ale z praxe.
Dva roky jsem musela z donucení chodit někam, kde jsem se necítila ani trochu příjemně a následně jsem se snažila vymýšlet jakékoliv důvody, hlavně, abych tam nemusela.
Tím mi hrozily málem další problémy, ale proč?
Důvod, ten už nikoho nezajímal..
Proto je lepší neodkládat to, nepředstírat, jak Vás tato práce náramně baví, ale snažit se ze všech sil změnit práci, hledat to, co Vás bavit bude, čemu se budete věnovat s energii a pozitivní náladou.
Bude to těžké rozhodnutí, těžké hledání, ale na konci ta úleva a spokojenost bude určitě stát za to..
Sny, přání - Jak často příjdete za někým a svěříte se mu/jí se svými sny a tajnými přání?
Málokdy.
Příčinnou je závyst, falešnost a přetvářka lidí, od kterých byste to někdy ani nečekali a proto se hodně těžce dá někomu věřit a mít odvahu, nebát se prozradit své sny a to je podle mě velká chyba..
Každý má své sny a přání a praví přátelé by měly o nich vědět a mít zájem pomoct Vám je uskutečnit..
Nevěra - O tomhle se nemluví už vůbec. Vážně je lepší někoho podvádět, než si sednout, rozumně si promluvit a vysvětlit si vše?
Pro mě je nevěra ta nejhloupější a přitom nejzranitelnější věc, jakou může kdokoliv někomu provést!
Když už se někdo dozví, že byl několik týdnů, měsíců i let tím ,,podváděný" půjde za někým?
Vybrečí se někomu?
Přizná někomu slabost a bolest, jakou právě cítí?
Nepůjde..
Mnoho lidí právě kvůli ,,nepřiznání" a ,,nemluvění" často trpí nejprve smutkem, samotou, depresí a nakonec z důvodu méně cennosti se rozhodnou udělat tu největší chybu v životě - ukončit svůj život..
Domácí násilí - Skoro stejné, jako u nevěry, ale mnohem, mnohem horší!
Dnes se na domácí násílí kouká z vrchu, povýšenosti, jako kdyby se tohle Vám nikdy nemohlo stát.
Nikomu to nepřeji, ten strach o osobu, kterou milujete, o kterou se strachujete, ale jste ještě dost malí na to, aby jste tomu rozuměli a na druhý den ráno posloucháte jen: ,,nikomu nic neříkejte, nic se nestalo"
Meke-up, brýle a přetvařování, jak je vše v pořádku, ale není!!
Málo kdo tohle pozná, dokud není ještě pozdě..
90% týraných žen nevyhledává celé roky pomoc, z důvodu strachu a stydu ,,co by tomu řekli ostatní"
Jenže ti ,,ostatní" jsou/byli možná, právě taky svědci domácího násilí a nikdo o tom nemá ani tušení.
Stejný důvod, proč začít s alkoholem, prášky a dostat se na samotné dno..
Opět by stačila jen odvaha a pocit, že tu někdo pro nás je, komu můžeme věřit, s kým o tom můžeme mluvit!!
Znásilnění - Ročně znásilněných dívek i chlapců narůstá čím dál víc, nemáme ani tušení, že se tohle může kdykoliv stát každému z nás a proto, když se někdo o někom dozví, že se stal terčem znásilnění, hned je označován za odpad, špínu, nechutnost a nemá právo žít mezi námi ,,normálními"??
Ostatní se od nich tím pádem drží dál, ale jak bylo a je tomu, kdo si tohle peklo musel zažít, na to se opět nikdo nezeptá.
Nemluví se o tom..
Někdy by vážně stačilo tak málo .. Být tu pro někoho, kdo nás v danou chvíli potřebuje, jen to neumí říct nahlas..
Dát mu důvod mít sílu, bojovat a věřit.. v lepší zítřky :)
Žádné komentáře:
Okomentovat