Jedno výročí vlastně souvisí s tím druhým, protože to byl důvod, proč jsem začala uvažovat nad tím založit si svou knihu zážitků, knihu koncertů.Místo, kam se podívám za několik měsíců, let a pořád mi to bude připomínat ty chvilky štěstí, které jsem na každém koncertě prožívala a prožívám.
Prvním takovým místem se stal Tumblr, kam jsem se půl roku svěřovala se vším co se v mém životě událo, dobré i špatné, ale měl to jeden zásadní problém, nevěděla jsem, jestli to vůbec někdo čte.
Bylo fajn si vše napsat, uložit a jít v klidu spát, ale já zatoužila po tom, aby se našel někdo, kdo příjde, přečte a pochopí třeba co zrovna cítím, jak mi je.
Blog.cz mi tenkrát poradila jedná nejmenovaná osoba a já neváhala se do toho pustit.
První článek tady oficiálně vyšel něco málo po půl noci 3.5.2013, vysvětlila jsem důvod v něm, proč chci psát a hlavně o čem, o mých koncertech, o mé kapele, díky které jsem poznala ten úžasný pocit jezdit na koncerty.
A teď přichází právě to první výročí, 1.11.2012 den mého prvního koncertu, o kterém jsem napsala první článek do mé rubriky Koncerty.
Jak si tak prohlížím to mou rubriku a seznam mých koncertů, který jsem si pro mé výročí vytvořila, abych věděla kolik přesně jich za sebou mám, vidím, že jsem nenapsala o všech, několik jich chybí, aspoň to teď vím a doufám, že to brzy opravím, bohužel opožděně.
Krom rubriky Koncerty, jsem začala psát do své osobní rubriky, kde mezi první články patřily hlavně o té kapele, kterou, když teď slyším z mých bedýnek hrát a do toho ty staré řádky čtu, usmívám se vzpomínkám, které se mi tenkrát honily hlavou.
Nešlo o články o té kapele, jak spíš o jedné osobě z ní.
Možná bych se měla za ty články a slova, co jsem tenkrát psala o něm stydět, ale nestydím, protože to bylo něco, co mě potkalo a já jsem za to ráda, je to zkušenost do mé budoucnosti a jsem ráda, že právě tady ty zkušenosti jsou.
Další věci, které mi tady na blogu hodně daly jsou témata týdne, když jedno slovo nebo dvě slova naprosto vystihují mou situaci, o které můžu psát klidně celé hodiny, byl a je to pro mě vždycky nejlepší způsob, jak začít přemýšlet nad tím tématem a tvořit ze svých myšlenek nebo představ, zasnít se a prostě psát.
Povídky, když jsem byla malá, měla (stále mám) jsem dva sešity, které jsou celé popsané mých nesmyslných vět, které měly tvořit nějaký příběh o dvou lidí, ale od té doby jsem se o to už nepokoušela, až do doby než jsem tady na blogu náhodou narazila na literární soutěž na povídku a mě to strašně lákalo zkusit něco vymyslet.
Já ze svých myšlenek, své slova, své vlastní dílo, příběh, který by se třeba mohl někomu líbit a tak vznikla první kapitola příběhu Sen o lásce a přišla další inspirace pro další náměty, další témata a další chuť do toho skrývat se za někým jiným nebo zapojit sovu fantazii do dalších povídek.
Klub písalků a Klub snílků.
Do klubu Písalků jsem byla přijata už před několika měsíci a moc mě to potěšilo, že někam patřím, že můžou mé výtvory ostatní číst a třeba i hodnotit v anketě o nejlepší příspěvek na dané Téma měsíce.
Do klubu snílků mi dalo zabrat se dostat, abych mohla dokázat, že tam patřím nebo spíš, že si zasloužím tam patřit.Poprvé jsem se o svém blogu dozvěděla ne moc pěkné věci, padala samá kritika a já si připadala ublížena, že žádná snaha nejde ocenit, ale nevzdala jsem se, začala jsem tady měnit základní věci, víc psát a zkusila štěstí podruhé.
Ve druhé vzducholodi se to obrátilo, šanci jsem dostala a je to tím, že člověk se po prvním pádu nesmí vzdát, musí vstát a ukázat znovu víc co v něm je, aby to ostatní viděli.
Největším mým krokem díky blogu bylo začít psát na Hudební Stránky, nebyla jsem zaujatá jen do jedné jediné kapely, ale začala poznávat další neobyčejné a talentové kapely.
A ještě víc, naučila jsem se a bylo mi umožněno některé ty lidi poznat mnohem blíž, prožívat s nimi hodně věcí, které nejdou jen tak napsat, dále psát reportáže a rozhovory s kapelami, které jdou dál mezi ostatní i cizí lidi, jsem na to pyšná, protože je tam mé jméno a kdybych nezačala psát tady, nezačala bych nikdy psát ani na Hudební Stránky, neodvážila bych se.
Nejsem ten typ člověka, který by musel mít denní návštěvnost sto lidí a své články bych vyvěšovala všude a blog dávala každému na rozdávaní, vlastně ho má jen pár lidí, kteří myslím stejně moc nečtou, co píšu, ale s přicházejícími návštěvníky mého blogu a jejich komentáři bych se taky nedostala tam, kde jsem teď, kde je můj blog.
Už nejsem jen ta neznámá, která si píše něco jen pro sebe, pro své oči, jako na tom Tumbleru.
Každý, kdo si mé články přečte a ty zaznamenají v nich důvod, proč mi napíšou cokoliv pod ten článek mě zase posune dál a mám možnost poznat zase jejich psaní a jejich články jsou mou další inspirací.
Tohle všechno úžasné mi dalo za celý rok a půl mého psaní, v ten den 3.5.2013 bylo tohle všechno jedním slovem neuvěřitelné.
Vím, že s některými blogery se nemůžu ještě zdaleka ani srovnávat, protože mi chybí ještě hodně zkušeností a hodně krůčků nebo kroků do toho dokázat ještě víc, ale nejsem náročná a vážím si toho, co mám teď, tenhle blog, který mi vždycky po dopsání článku přinese takovou zvláštní příjemnou a hezkou úlevu, že další stránku kapitolu mé obrovské knihy jsem úspěšně dopsala.
Žádné komentáře:
Okomentovat