Další večer stvořený pro menší příběh inspirovaný Iluzí z Klubu Snílků, tenhle obrázek jsem nemohla prostě nechat jen tak bez povšimnutí, protože je kouzelný.
Byl zaslepený tolika dívkami, stačilo se na některou podívat a lehla mu k nohám, ale žádná nebyla pro něj opravdová, žádná v něm neprobudila cit, lásku.
Byla tu jen jedna jediná, které se vždycky se vším mohl svěřit a zároveň chlubit, ona ho poslouchala, věděla, že je něco, jako jeho vrba, kteřé řekne úplně vše.
Fungovalo to od první chvíle, důvěřoval ji, znamenala pro něj hodně, ale nahlas to nedokázal říct nikdy.
I když si sám tolikrát nepamatoval za týden ani jména všech dívek, které měl, ona je věděla vždycky, neznala je osobně, ale počítala je, nezáviděla, nehněvala se, chápala je a vlastně ho také.
Když se objevila další, vypadalo to, že bude jen jedna z těch, co přišly a po pár minutách odešly, ale začarovala ho očima a on se poprvé nedokázal rozloučit, scházel se s ní dál.
Nejlepší přítelkyně a vrba o všem věděla a přála mu to, přála mu všechno, proto, aby se stal šťastným.
Utekla doba, možná se zamiloval, možná byl jen dál začarovaný jejíma očima, ale nedokázal ničemu oponovat, udělal by vše, co jí na těch očích viděl, až sám přestal vidět a vnímat, kam daleko to došlo.
Otočil se k zády té jediné, která ho viděla srdcem a ne očima, jako všechny ostatní.
Před světem nedala nic vědět, ale v hloubi duši se trápila, plakala, ale stále mu přála to nejlepší.
Špinavá nedůvěra, závist a žárlivost tohle dokázaly.
Chtěla ho mít jen pro sebe i za cenu, že tohle nebyla ta pravá láska, která na něj jinde čekala.
Mezitím ona ztrácela svou sílu, nikdy nic nepřiznala, ale už nevěřila, že se stane zázrak.
Vídala ho ve svých snech, chtěla k němu promluvit, poprvé něco říct, ale nic ji nedovolovalo to udělat.
Jednou večer se procházel po louce, na nic nemyslel, nepřemýšlel, v ničem se nevyznal.
V jediný moment se zastavil, zvedl hlavu k nebesím a pozoroval hvězdy, nevěřil na hvězdy, nevěřil už na nic, netušil už, co je pravda a co lež, měl začarovanou mysl, proti které se nedokázal ubránit.
Něco mu nedalo, aby nepřestal sledovat nebe, vysoko nahoře objevil něco, co ho začalo silně přitahovat, oči se upínaly na to místo, kde byla jeho osudová hvězda.
Chtěl už toho nechat a odejít zpátky, sklonil hlavu, povzdechl a otočil se k odchodu.
Udělal krok a zastavil se, v sekundě, jako kdyby uslyšel hlas, rozhlížel se, ale nikde žádná živá bytost, otočil se zpátky, nevěřil vlastním očím.
Před jeho očima zářivá, lesklá, kulatá, modrá,pravdivá a jeho.
Nechápal, co to je a jestli opravdu to, čemu nechtěl věřit, teď tomu věřil.
Ve svých rukou poznával magickou hvězdu, kterou tak silně pozoroval na nebi, bál se na ní upřímně podívat, ale tentokrát mu v tom nic nezabránilo.
Magická hvězda ukazovala, co měl vidět už od začátku, jak zaslepeně se celou dobu choval a komu se o něm každou noc zdá.
Najednou vše chápal, jak mohl nevidět a zapomenout na někoho tak kouzelného, na jedinou z miliónů.
Na hvězdu ukápla jeho slza a zmizela v dáli zpátky kam patří,na nekonečném nebi.
Věděl, co musí udělat a hlavně, za kým jít.
Bylo už pozdě, ale nevydržel by to ani minutu.
Ze spánku ji probudilo zvonění, nechtěla vstát a jít se podívat, kdo to je, chtěla jen dál spát a vrátit se do stejného snu, který měla už po několikáté, ale neodbytné zvonění nešlo tak lehce zaspat.
Otevřela dveře a nedokázala se údivem ani pohnout.
Po dlouhých nekonečných měsících viděla před sebou ho, svůj zázrak.
Nezmohla se ani na slovo, ale on to vzal za ní, udělal krok k ní, chytil ji za ruku a konečně dostal šanci říct, na co měl mít odvahu už dávno.
,,Ty jsi moje osudová hvězda."
Žádné komentáře:
Okomentovat