Na tohle téma jsem se, ale opravdu těšila celé dva týdny, co se opakovalo bohužel staré téma.
Platonické lásky, hned se musím usmát nad mými idoly, kteří pro mě něco znamenali a jak to pak dopadlo..kamarádsky nebo ani to ne.
Samotný pocit, nechat na někom oči nechat, motýlky v břiše, když se oči střetnou a okouzlující úsměv, který je jen pro tebe, ale přitom tak nevinný.
Vše spojené se zamilovaností je nádherné, ale pak příjde smutek, když to je jenom z jedné strany a nezbývá než se smířit s tím, že ON nebude ten pravý a jít dál..
M.
První kluk, který mě na první pohled okouzlil něčím tak výjimečným se stal o rok starší, čtrnáctiletý hezky opálený úžasňák breakdencu na jedné ,,Kinder" párty, kam jsme chodili každou sobotu odpoledne, líbilo se mi, jak se pohybuje, jak se nádherně usmívá, nemohla jsem uvěřit, když jednou takhle letní odpoledne strávené se dvěma kamarádkami, kdy jsme ho náhodou potkali s mladším bráškou, poznala jsem ho okamžitě a nečekala jsem, že mezitím, co jsem se bláznivě potápěla z tobogánu, holky pro něj zajdou a společně na mě čekali u naší deky..
Styděla jsem se, bylo to příšerně, stát před ním a on si jen tak seděl na mém ručníku a slůnce ho bránilo koukat se mi do očí, jaká to romantika, ve třinácti letech..
Naše setkání na koupališti způsobilo mé odhodlání potom za ním běžet přes půlku koupaliště, jako trapná holčička, ale zapůsobilo to, protože ještě ten večer jsme s holkami byly pozvané na ukázku breakdence před jeho barák a od té doby začalo mé první nejhezčí období, kdy jsem poznala, jaké to je mít za kamaráda, tak úžasného kluka.
Každý den venku, přibližně tři měsíce prožité po jeho boku, ještě s dalšími kamarády.
Nikdy nezapomenu na jeho slova, kdy mi úplně první řekl, ať si dávám pozor na falešné lidi, protože to nevidím, ale ublíží mi a já to uvidím až bude pozdě a to byl důvod, proč jsem ho taky jako kamaráda, prvního hodnš dobrého kamaráda ztratila.
Neviděla jsem, jak mě jedna osoba využívala, jen aby mohla být po jeho boku, ale on to viděl od začátku a byl první vůbec, kdo nechápal, jak můžu někoho mít ráda a přitom mu domlouvat svou kamarádku..Jsem celá já.
T..
Druhý človíček, který ve mně vytvořil velký cit, ale tentokrát to poprvé a naposled nedopadlo jen u platonictví, ale ve skutečný vztah.
Nebudu předbíhat.
Ve čtrnácti jsem v květnu v lázní potkávala hezkého kluka, nevěděla o něm vůbec nic, styděla jsem se opět a navíc jsem věděla, že holku má a v lázní i staršího bráchu, který byl opakem ho..
Během celého pobytu jsme spolu ani jednou nepromluvili, vždycky jsem jenom ho každý den v jídelně pozorovala, seděl hned za naším stolem naproti, ale to bylo všechno..
Překvapení a to pěkně obrovské přišlo až pár měsíců někdy na podzim na jedné facebookové stránce lázní zahlídla jeho fotku a nemohla uvěřit vlastním očím, že to je opravdu ten záhadný pěkný kluk, kterého jsem každý den v jídelně potaji šmírovala.
Začali jsme si psát, nejprve na facebooku, pak na icq i přes stovek smsek denně, až došlo k prvnímu telefonátu, který přišel tak nečekaně, nepřipraveně, když jednou ráno než jsem šla do školy mi začal zvonit mobil a to byl ON, ale po zvednutí jsem slyšela jenom hlasy, jak se s někým baví, ale na můj hlas nereagoval, asi až po dvou minutách si všimnul, že mu svítí mobil a volá se mnou..
Do 30.dubna, kdy jsem se poprvé odhodlala udělat mu překvapení a přijet nečekaně, po domluvě s jeho starším bratrem a jeho přítelkyní, jsme spolu propsali a provolali, že bych to ani spočítat nemohla, bylo to takové pomalinké sbližování se, nic neplánující, čekající na nějaký zázrak, který by náš vztah posunul dál a to byl právě 30.duben 2010, kdy jsem poprvé nastoupila do dálkového autobusu směr to kouzelné město, kde vše začalo..
Shodou okolností bydlel jen 15 km od lázní, kde jsme se vlastně poprvé viděli, ale beze slov..
Naše první setkání jsme oslavili společným kině na filmu Agent v sukni a pak romantickou procházkou k lázní, kde jsme si našli naší lavičku a při hvězdách na ni spolu seděli a tam si poprvé řekli, že spolu budeme chodit, poprvé spolu společně poslouchali pořád dokola naší jedinou písničku, poprvé jsem slyšela tu nádhernou otázku a ještě nádhernější: ,,Mám Tě rád"..
Na druhý den se konala naše premiéra polibku pod třešní a poprvé i naposled jsem viděla klučičí slzy věnované mně.
Trvalo to mezi námi pro mě nejkouzelnější skoro čtyři měsíce, pokaždé, co jsem byla s ním, jsem si vážila každé chvilky, stálo mezi námi víc překážek, které jsme ještě v našem věku nebyli schopní překonat, ale jednou půl roku po našem rozchodu jsme se znovu viděli a nemusel ani jeden z nás cokoliv říkat, automaticky nás naše nohy vedly tam.. k naší lavičce.
Byl prosinec, takže plno sněhu, nemohli jsme si sednout, ale vzpomínky nás donutily na pár minut mlčet a jen koukat na naše místo a v kapse hrající naše písnička.
Od toho dne pořád cítím, že to bylo osudové ho potkat, neznat ho, ale pak nás znovu osud spojil a rozdělil, ale strašně moc věřím, že ne naposled, tenkrát jsme se nerozloučili, řekli jsme si, že se ještě uvidíme a já tomu pořád věřím i po 4 letech, celé 4 roky..
Nebyla příležitost, ale udělám všechno proto, aby brzy nastala, u mě to navždy neskončilo, nevyřešené otázky, nevyřešený rozchod, který proběhl jen přes telefon přes takovou vzdálenost, když jsem byla zrovna celé léto na chalupě..
Potom jsme už neměli odvahu o našem rozchodu mluvit, ale teď už nejsme ti mladí, nezkušení, čtrnáctiletí, kteří byli příliš mladí pro lásku.
Nejde nepřemýšlet o tom, co když důvod, proč jsme ani jeden od té doby nepotkali nikoho, s kým bychom našli své štěstí je, protože my už své štěstí našli pro sebe navzájem..
Když jsem dvakrát koukala na film Zápisník jedné lásky, brečela jsem a zároveň vzpomínala a představovala si nás dva.
Bude to takové, když se taky potkáme po letech a ta jiskra ještě nevymřela..
E..
Třetí taky hodně intenzivně platonické a nejdelší čekání na někoho se svými city trvalo 9 měsíců.
Na první pohled tam ta přitahující, nevysvětlená jiskra byla, to mi bylo sedmnáct a stále sama, hledající toho pravého..
Od prvního dne se z nás stali dobří kamarádi a přátelé, kteří spolu trávili skoro každý den čas, prožívali ty hezké chvilky, které ve skutečnosti nic neznamenali, ale pro mě v tu chvíli nejvíc, co jsem mohla prožívat.
Když byla zima, dal mi na sebe svou bundu, objímali jsme se, abychom se navzájem zahřáli, kamkoliv jsme spolu šli, naše ruce se navzájem propletli a polibek na čelo na rozloučenou byla vždycky pro mě záludná otázka, proč na čelo a ne na tvář, nebo rty..
Celých devět měsíců jsem čekala na nějaký první krok, příležitost, cokoliv, co by pomohlo, tajila jsem své city k němu ze strachu, že ho ztratím a přitom ani nebyl můj.
Jiná holka mi až otevřela oči, proč jsem se konečně rozhodla hodit zpátečku a nechat ho, ať je šťastný, jak si zasloužil..
Rozhodla jsem se rozloučit se s ním s přiznáním se vším, co jsem v sobě celých dlouhých devět měsíců tajila a ano ulevilo se mi při odeslání nekonečně dlouhého odstavce, na který nebyl schopný mít odvahu mi cokoliv napsat.
Styděl se za své chování, jak mohl celou tu dobu nic netušit a nevědět, že mu připadalo cokoliv by napsal za trapné a nesmyslné, po tom, co jsem vypsala já jemu.
Potkali jsme se od té doby jen jednou v autobuse, před víc jak rokem, ale před pár dny mi napsal sám od sebe, aby mi poděkoval za jeden příspěvek ohledně jeho práci DJ a mě potěšilo, že se mi sám ozval a dokonce navrhnul, že si musíme zajít sednout někam a vidět se, jestli nebudu proti, zůstala jsem hledět, jak by mi to mohlo vadit, po tom všem, taky je ten neobyčejný v mém životě, hned po..
Jsem zvědavá a těším se, až ho znovu uvidím a budeme mít příležitost si o všem popovídat a koukat na vše z jiného pohledu.
Dnešní článek ve mně vyvolal tolik nádherných i smutných vzpomínek, ale především těch zvláštně pěkných..
Chci věřit, že ještě zbývá naděje, jak možná vše změnit, možná tenkrát opravdu nebylo správně načasované období ani pro T. ani pro E.
Oba zůstali v mém srdci a věřím, že navždy zůstanou, jejich stopa a vzpomínky nepůjdou nikdy vymazat.
J.
Poslední takový zvláštní člověk, který mi od základu změnil život, hlavně jsem díky němu získala nový směr života, zážítků, cílu a zkušeností vstoupil do mého života 1.11.2012.
Nevím, jestli to dokážu brát za platonickou lásku, spíš jen idola, kterému jsem po pár moc hezkých zážítcích začínala naivně věřit, že můžu být víc než obyčejná ,,obdivovatelka"..
Párkrát jsem dostala možnost být mu o trošku blíž, povídat si s ním, obejmout ho, jako normálního člověka a ne popovou hvězdu, jak ho všichni brali a stále berou, ještě za větší.
Vše se zdálo tak dokonale přátelské, byla jsem vděčná taky za každý moment, který věnoval mé přítomnosti, dokuď se během jednoho týdně něco nezměnilo..
Jeho chování ke mně.
Zničehonic jsem přestávala slyšet jeho pozdravy, místo toho přišlo na řadu ignorování, bez očního kontaktu, nic..
Byla to pro mě rána, nedokázala jsem si tohle vysvětlit, pořád dokola si opakovala, co jsem udělala špatně, kde je ten člověk, kterého jsem před půl rokem toho 1.11.2012 poznala..
Po letních prázdninách jsem pochopila, že nemá cenu jezdit tam, kde je on, za ním, protože jsem nestála za žádný náznak, že by měl jen tušení, že se tam kousek od něj naházím.
Mé odmítnutí víckrát ho vidět trvalo do června tohoto roku, kdy jsem si řekla, že od minulého léta by stálo za to, zkusit jak dopadne naše setkání, ale bohužel kvůli vlaku jsem musela odejít ještě před koncem dohrání koncertu, takže jsem ho opět viděla jen já, on mě ne.
Za necelé dva měsíce 1.11.2014 to budou neuvěřitelné dva roky od našeho prvního setkání a kdy jsem změnila svůj život, říkala jsem si, jaké by to bylo magické, právě v tenhle den jet tam, kde bude a vidět ho a tentokrát si počkat do konce a jít za ním.
Jak by tohle dopadlo.
Kdo ví, jestli bych nadále byla jen nikdo, koho nikdy nepoznal..
Chci poděkovat všem, kteří vydrželi dočíst až sem, dneska jsem se opravdu hodně rozepsala, tohle téma jsem nedokázala odbýt pár větami..
Každý by měl chytit svou šanci na štěstí a nenechat si ho utéct, nikdy nevíte, jestli ještě to štěstí přiletí, nezbyde než stále doufat, jako nepřestanu doufat já :)
Žádné komentáře:
Okomentovat