Od 20.října jsem věděla dva měsíce dopředu, co se bude tento den dít.
Dobře, to zas né, ale kde budu a s kým, to ano.
Den přišel, začaly vznikat menší problémy, ale naštěstí jsem vše ustála a můžu se o tom dva dny před Štědrým dnem podělit.
Ano, 20.10.2014 na hudební soutěži Boom Cup už kluci z Minute to Escape, pro nás jen ,,Minuťáci", abychom nezapomněly, že 19.12.2014 jim konečně po dvou letech, co se dali na hudební dráhu, úspěšně vyjde první premiérové CD: ,,Tohle je přepadení!"
Čím víc se blížilo tohle datum, začalo se jak to říct slušně, vše kadit.
Ještě tři dny před pátkem nebylo vůbec jisté, že tam opravdu budu, já nechtěla o tenhle den přijít, kluci spoléhali na mou přítomnost kvůli osobní podpoře i té mediální, co se týče celé mediální práce.
Potom to vypadalo, že teda vše vyjde, ale pojedu do Bruntálu sama, protože nejlepší kamarádka měla právě tenhle víkend brigádu.
V tomhle se den před křtem na mě usmálo štěstí, když brigáda odpadla kvůli nachlazení a já tak mohla ještě celé ráno přemlouvat, aby mě v tom nenechala samotnou, takovou akci si nemůže nechat ujít, navíc v našem Bruntálu, že.
Vše teda klaplo a přišel čas na chystání na velký večer.
Znáte to, umýt si hlavu, vyfénovat, teď zapnete žehličku, ať z vlasů ala květák uděláte krásné rovné a žehlička vybouchne, pojistky jsou v prčicích taky a v ruce zůstane žehlička bez kablu.
Ano, tohle se mi stalo.
Začala jsem panikařit, co teď, takhle nemůžu nikam jet, culík to nezachránil, tak jsem zapla kulmu a poddala se mamčiným rukám, aby mi vytvořila aspoň lokny, když horší už to být snad nemůže.
Naštěstí jsem všechno stihla a s klidou duší nastoupila do tramvajky, která mě měla odvést na vlakové nádraží, kde na mě čekala nejlepší kamarádka a odkud nám jel autobus do Bruntálu.
Jenže, to abych nebyla já, po druhé zastávce se uprostřed kolejích zastavila tramvajka, protože před námi stála druhá a nemohla se z nějakého důvodu rozjet.
Ten důvod byl jasný hned, jak zavolal řidič někam do centrály a zjistil, že se čeká na sanitku, pro někoho, kdo v tramvajce měl nějaký úraz, nebo co.
Přišla na řadu další panika, jak dlouho tak budeme čekat, když na hodinách ukazovalo 14:19 a v 14:46 nám odjížděl autobus.
Naštěstí po pěti minutách se obě tramvajky mohly dát opět do pohybu.
Do cílové zastávky jsem teda dojela a mohly jsme jít na vedlejší autobusovou zatávku, měly jsme ještě deset minut, nebylo kam spěchat.
Čekaly jsme na autobus, čekaly a čekaly.
Dávno uteklo 14:46 a autobus nikde.
Začaly jsme se smát, že vážně nesu dneska smůlu, protože tohle už je třetí věc a je naprosto zřejmé, že někdo si asi nepřeje, abych tam dneska dojela.
Autobusu jsme se dočkaly, ale až v 14:59 po dlouhých 13 minutách, to se stalo vážně poprvé, co do Bruntálu jezdíme.
Byla naprostá úleva usednout ado sedadla a rozjet se náš cílový směr.
Křest se nekonal nikde jinde, než v naší Africe, kam jsme po střetnutí ještě s druhou nejlepší kamarádkou hned zamířily společně a měly jsme ještě spoustu času.
Program začínal od 19:00, takže jsme měly dlouhé dvě hodiny čas v klidu popovídat o všem, dát si oblíbeného Cidera a čekat na kluky.
Jako první začínali Cocaine Party z Opavy, kteří mají svůj styl punk-rock'n'rollový se screamem, takže pro mě nic moc, ale byla jsem ráda, že jsme dobře dojely a jsme tam a netrpělivě čekáme na naše Minuťáky.
Když po Cocainech začala znít taková ta tajemná hudba z Růžového Pantera, viděly jsme, jak kluci nenápadně jdou na pódium a zařvali společně: ,,Tohle je přepadení!" už vážně chyběly jen pistole.
Začali hrát hned Příběh, tuhle písničku mám moc ráda a chtěla jsem jít dopředu před pódium, ale nikdo se neměl, tak jsem si řekla, že počkám, přece jen nebyl to klasický koncert a Afrika je hospoda, nebo jak říkáme náš pajzl.
Pak kluci dali několik svých starších ještě anglických songů, které moc neumím, ale v půlce koncertu přišla pravá chvíle.
Po několikátém odpočítávání od deseti, jako na Silvestra vybouchli kluci šampáňo a teklo proudem po CD a druhé na připití.
Ať dobře hraje a těší ostatní.
V druhé půlce jsme už zůstali před pódiem a užívaly si další songy, hlavně Svět z balíčku karet a Dočasnou.
Přišel na pódium i zpěvák z předešlé kapely Cocainů zazpívat s klukama duet Z plných plic, která se mi taky na poprvé zalíbila.
Po skončení pustili kluci do beden nahrávku Pár vět, kterou nazpívali se zpěvačkou z All these Memories, která nemohla ze zdravotních důvodů na křtu být, všichni páry se chytli a v nádherné atmosféře se romanticky ploužili a líbali, byla to neobvyklá chvilka a písnička rozhodně pravá na takovou romantiku, to jsem koukala, od kluků první pomalý song a naprosto bezvadný.
Po skončení vystoupení, se začaly především dívky tlačit ke klukům pro podpisy na zakoupené CD, my se šly provětrat ven před Afriku a pomalu se rozloučit s Iruškou, která musela domů a my s Kejt zůstaly samy.
První kdo za námi přišel byl Péťa, už převlečený se sklenkou v ruce, usedl na místo vedle mě a začal se vyptávat, jak úžasní byli a jak se občas rozhlížel a viděl nás.
Začali jsme se bavit o Cédečku, jestli vzadu je vážně naše logo Hudebních Stránek, jak jsem zařídila a Péťa se divil, jakto, že jsem ho ještě neviděla, hned pro něj odskočil k prvnímu stolu a přinesl mi ho se slovy, že mi ho klidně nechá, za recenzi, kterou pro ně napíšu.
Zůstala jsem hledět, jako páv, jestli to myslí vážně, nebo mě jen zkouší, ale pořád opakoval stejná slova.
Měla jsem asi jen dvě minuty na rozhodnutí, byla jsem z téhle nabídky vážně rozhozená, protože já a recenze, to jsem ještě nezkoušela, jaké jsme, nebo nejsme kamarádky.
Překvapilo mě, jak mi Péťa věří, že to zvládnu a nezklamu ho-je.
Souhlasila jsem, zatím nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí, ale to se uvidí během pár dní.
Rozbalila jsem si své Cédečko a začala obdivovat zadní obal, kde byly nakreslené předměty, které symbolizují hlavní songy na CD.
Držet to cédlo v ruce bylo prostě boží.
Když se vrátil k našemu stolu Peťan podruhé, hned jsem ho hnala pro bílý fix, aby mě překvapit no, krátkým, ale za to víc než pěkným a výstižným věnováním.
Následovaly další podpisy od ostatních, jak ochotně Péťa zařídil, focení selfíčka aneb promo cédečka, zapíjení a dozvědění se hodně zajímavých i vtipných novinek, jak o výrobě cédeček, tak další různé ,,drby".
Po třetí ráno musela bohužel přjít zavíračka našeho pajzlu a my s Kejt se vydaly na náměstí, podívat se na Vánoční stromek a celkově měly jsme fůru času.
Naštěstí ani nebyla velká zima, vydržely jsme sedět na laviččce na náměstí víc jak půl hodiny, povídaly si o všem a já se cítila skvěle po všem, co se v Africe událo.
Jen mě mrzelo, že jsme tam byly jen ve trojko, dokuď nemusela i Irča odejít.
Vidět se i s dalšími Bruntaláky a víc si ten večer užít, to bude potřeba vynahradit si příště.
Procházkou jsme od náměstí zamířily k nádraží, bylo takové kouzelné ticho a hvězdy nad námi nás hlídaly po cestě a hned jsem měla v hlavě boží větu z písničky Dočasná: ,,Dokuď ráno hvězdy nezhasnou."
O půl sedmé ráno jsme už s Kejt seděly ve vlaku, unavené po dlouhé noci, ale myšlenkami pořád v Africe u našeho stolu.
Začala jsem se těšit na svou vyhřátou postel, jak se vyspím a vše se odleží a bude mě čekat reportáž o celém křtu na Hudební Stránky, kde jsem nemohla, ale napsat vše, co tady.
I přesto, jak málo nas tam bylo, mě ten večer hodně hezky překvapit a potěšil.
Cédečko neustále poslouchám, vzpomínám, skládám v hlavě věty pro očekávanou recenzi a zároveň se nemůžu dočkat, až se s klukama po Novém roce znovu uvidím.
Je čas se rozloučit, už zbývá oficiálně pouze jeden den do nádherného Štědrého dne.
Veselé vánoce
a s láskou Tea.
Nejvtipnější fotka, která mohla při podepisování mého cédečka vzniknout.
Péťa se asi sám diví, co tam vlastně napsal (pšš) a druhý Peťan, jak krocan, kterého napíchli, nebo ho nejprve napíchnu za ten výraz, který vznikl po tom, co si přečetl to předešlé nejspíš :D
Každopádně musela tu být.
Momentka, na které nechybí ani má menší osobnost.
Nechtějte vědět, kde se ta má osobnost nachází :D
Ve čtyři hodiny ráno, spolu na náměstí ve městě, které nás už navždy bude spojovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat