Přemýšlela jsem, jestli vytahovat vtipného strašáka ze skříně a psát právě na tohle téma, ale nakonec jsem se rozhodla pro.
Je to můj blog a nemám důvod se stydět za své články, jestli je bude číst někdo, kdo se tomu bude smát, kdo mě třeba bude znát.
Každý má nějaké ty trapné zážitky z dětství, někdo si vytvářel své imagrinádní kamarády, kteří byli po pravdě třeba duchové, nikdo nemůže s jistotou vyvracet tuhle myšlenku, jako děti si do svých šedmi-osmi let pamatujeme jen zrnku všeho, co se v našem dětství dělo, jestli ten kamarád byl jen imagrinádní, nebo opravdový.
Nechci tady psát o Posli ztracených duší, je jedno jestli jde o vidění něčeho nevysvětletelného, nebo mluvení sami se sebou.
Na tuhle část mého dětství si moc dobře pamatuju, je to i tím, že při rodinných setkání to starší ségra a babička velmi rády připomínají.
Někdy je to součást mého života i po těch letech, kdy mi je dvacet.
Měla jsem strašně moc ráda jednu taneční telenovelu, štve mě, že neznám její název, musím se pokusit ho najít.
Pamatuju si, že hlavní hrdinka se jmenovala Izabel, ale měla přezdívku, tančila v jednom klubu s dalšími kamarádkami, ale nebyl to žádný sprostý bordel, ale seriózní klub.
Dále šlo o její mladší sestru, která chodila na křesťanskou školu, ale pak otěhotněla s mužem, který byl zamilovaný právě do Izabely a vydíral ji.
Zbožňovala jsem ty scény v klubu, kdy míchala nápoje a pak přišla chvíle, kdy šla nahoru na bar a měly přichystané choreografy, když jsem byla sama doma a měla to puštěné na LoveZone myslím, tak jsem si vzala své letní boty, které byly na hrubší podrážce, vypadala jsem vyšší a v obýváku tančila podle nich.
To by nebyl zas nejhorší zážitek, ale já byla tím životem Izabel tak ohromená, že jsem se po tajnu začala chovat, jako ona ve filmu.
Každý večer před spaním jsem seděla v posteli a dokázala i hodinu předstírat, že nejsem v pokoji sama a povídat si sama se sebou, vytvářela jsem si různé příběhy, které byly spojené s Izabel a s tou telenovelou, například, jak se hádám s tím ubožákem, který, ale neexistoval, nebo romantické rozhovory s hrdinou, kterého jsem milovala, ale nedokázala mu to říct.
Bláznivé dítě, které patří na psychiatrickou léčebnu, divím se, že mě tam mamka se starší ségrou neodvezly, ale je pravda, že tím vyhrožovaly několikrát.
Při těch rozhovorech jsem pokaždé zapomněla na to, že jdu slyšet, takže si dovede každý přidstavit, jak se za dveřmi smály obě dvě.
Mám být herečka, když si hraju na fiktivní postavu z telenovely.
S tím herectvím se nepletly, prahla jsem po takovém snu a prahnu tajně a tiše dál.
Další taková telenovela ovlivnitelná mé dětství byl rozhodně Divoký Anděl, kdo by nepochopil život obyčejné služky z kláštera, která se zamiluje do nevlastního syna svého otce, nebo jak to bylo , pak se má vdát za jeho bratrance, ale uteče na opuštěnou chatu se svým pravým, kde jsou nádherné romantické momenty.
Divoký Anděl musí znát každý a Natalia Oreiro v hlavní roli s její titulní skladbou byla můj dětský vzor.
Začala jsem nosit kšiltovku dozadu, hrála si před mamkou a sestrou na služku a nechávala si říkat jedině Čolito.
Na hlavu dítě,vážně.
Předčasná puberta prej, ale já utíkala do svého nepochopitelného neexistujícího světa pokaždé, kdy jsem se cítila sama, nebo odstrčená někým.
Každé léto jsme se sestrou jezdívaly od malička na chatu do Pelhřimova, ke které mám pouto i teď.
Sestra byla starší, to znamenalo, ona mohla do noci sedět před hospodou, nebo někde venku, ona mohla mít peníze, ona mohla vše a já byla malá, na všechno ještě dost času.
Každý večer k nám chodívala babiččina nejlepší kamarádka a naše sousedka teta Šebestová, když přišla doba na spaní, opět jsem si sedla na postel a začala si povídat.
Mluvila jsem o všem, co se za celý den stalo, proč je Gábina taková, proč je babička taková, proč je mi hrozně, proč si přeju být už zpátky doma, protože tady jsem na všechno malá a babička mě nemá ráda.
Samozřejmě ne jednou za dveřmi šmírovala babička s tetou Šebestovou a ta potom vlítla k mé posteli a vylekala mě, jako ještě nikdo.
Byla vždycky taková od rány, s ničím se nemazlila, ale měla mě ráda a smála se mým stěžování si panence Marií, protože si myslely celou dobu, že si povídám s panenkou Marií, nevím, jak na to přišly, ale je to tak.
S odstupem let se tahle každovečerní tradice ztratila v mých myšlenkách, ale já na to nikdy nezapomenu, byla jsem dítě, ale něco z toho pořád ve mně je.
Jsou chvíle, kdy mám potřebu začít si povídat, sama se sebou.
Když si s někým píšu a něco mě v tu chvíli rozesměje, začnu si to číst nahlas, mluvím o tom a při odepisování si to říkám nahlas taky.
Když mám z něčeho strach, začnu si o tom opět povídat, prosím nahlas, aby to dobře dopadlo, aby se nestalo, naopak aby se to stalo, aby v tom nic nezabránilo, proč to musí vyjít bez překážek.
V noci, když jezdím domů z koncertů, mám na uších sluchátka a zpívám nahlas.
To je spíš už úchylka, ale bojím se tmy a ticha, nesnesu být někde sama a ještě k tomu v noci, takže můj lék je hudba a hlasitý zpěv, po cestě domů doufám, že všechny okna jsou opravdu zavřená, lidi spí a nikdo mě nikde neslyší, zatím se mi nestalo, že by mě někdo vidět, jak si to zpívám, nebo si opakuju opět, co se na tom koncertě všechno stalo, jak bych třeba něco změnila, cokoliv, aby mi utekla ta cesta a já už byla v klidu doma.
Takového ožralého nadržence hned odeženu pryč svým zpěvem a žvástama, taková pozitivní výmluva, chápete.
Tak jsem se svěřila svému blogu dalšími střípky ze svého (ne)obyčejného života a jestli se najde někdo, kdo si pamatuje název telenovely, o které jsem psala, pište prosím do komentářů, protože podívat se znovu na ty díly a připomenout si mé vzpomínky v pár dílech vážně chci.
Děkuji všem,
s láskou Tea.
Žádné komentáře:
Okomentovat