Osudové místo

Další pokus o příběh díky Iluze, tentokrát ve mně zanechal obrázek emocí, jako blázen.

Připomenutí mé kouzelné lavičky, citová vazba k místu a..více v příběhu.

---

Pálení čarodějnic.

Jejich den, jejich místo, lavička, která se stala důkazem dvou lidí, ale jako každý rok v tento den je tady prázdno, smutné prázdno.

Vše začalo před šesti lety, kdy se v nedalekém ošetřovacím zařízení každodenně setkávali, několik týdnů byli ubytování v tom samém domě, každý den odpoledne procházeli dvakrát kolem a přitom neznali ani svá jména, neznali se oba navzájem, lavička byla pro ně jen obyčejná osamocená lavička, kterou z dáli jen vídavali.

Ani jeden z nich neměl nikdy důvod zabývat se tímhle místem, proč by se měli zajímat o dlouhou alej s břízami, kde se na konci nachází malé jezírko a uprostřed toho jediná stará lavička, které dělá společnost stará třešeň, která ani ty třešně už nerodí.

Poslední den se konalo pálení čarodějnic.

Všichni se sešli na oslavě historického dne nedaleko jezera, na několik let uzavřeném koupališti, kde plál oheň do nebes, hrála hudba, pilo se, jedlo, všichni se bavili, až na dva.

Ona byla nedočkavá zítřejšího dne odjezdu, měla to místo moc ráda, ale neustálé nástrahy a posměchy vévodkyně oddílu, proti kterému neměla sílu se bránit, ji jen trápil každý den navíc.

Uprostřed večera se rozhodla projít se a být dál od všech radostných a smějících se lidí na oslavě.

Neměla tušení, kam jde, šla, kam ji kroky odnesly.

K tajemné osamocené lavičce.

Sedla si, pozorovala hvězdy na nebi,třešeň, která by si zasloužila práci zahradníka.

Neslyšela žádné hlasy, byla daleko od toho hluchu a vnímala to kouzelné vodní ticho.

Nechtěl ji vylekat ani vystrašit, ale nechtěl vypadat, jako šmírující za stromem, udělal dva kroky vpřed a upřeně díval na zamyšlenou tvář dívky, kterou spatřil ve světle svítící lampy.

,,Nezlob se na mě, já jsem Tom."

Nechtěla, nevěděla proč, ale nedokázala odtrhnout oči od cizího mladíka v bílé košili s lesklými kaštanovými oči.

,,Ne, to já, nemám tu co dělat, jsem tu pouhou náhodou, já jsem Tara."

Jejich oči zkoumali sami sebe navzájem a v tu chvíli šlo slyšet jen tukot jejich srdce, cítila, že je to zvláštní situace, ale najednou nedokázala vstát a odejít, byla snad přilepena k lavičce, nebo co.

On stál a připadal si hloupě před neznámou dívkou.

Jejich mlčení přerušily až hlasy blížící se od koupaliště.

Dívka se odhodlala konečně vstát a beze slova, s lehkostí pomalu odcházela.

Tu noc nemohla usnout, před očima stále viděla kaštanové jiskry, vlasy krátké na ježka, někoho, koho podobného ještě nikdy nepotkala.

Noc přestala být nad ránem nocí a všechny čekal očekávaný odjezd.

Ti dva se už nepotkali, setkání z večerní lavičky, jako by bylo zapomenuto.

Každý žil dál svým životem ve svém městě.

Až jednou náhoda, nebo něco nadpřirozeného spojil jejich cesty do jedné.

V poštovní schránce dívku čekala poštovní obálka z ošetřovatelského zařízení s hodnocením všech, mezi kterými spatřila jméno, které tenkrát řekl, Tom.

Byla tam spousta chlapců, nebylo by nic na tom, kdyby se tam sešlo víc se jménem Tom.

Neodolala a otočila stránku s fotkami.

Na jedné z nich byl ten Tom.

Ten Tom s ní.

Šlo poznat, že je to focené venku, z procházky, drželi se za ruce, byli sladcí, on byl tak sladký.

Zahodila celou složku do skříně, chtěla zapomenout na nějakého Toma, kterého viděla na pár minut a ještě k tomu zadaný s tyrankyní, která celé týdny kazila její pobyt.

O rok později ji čelala další cesta do kouzelného městečka.

Věděla, že tam každoročně se vystřídá tisíce lidí a pravděpodobnost, že měla takovou smůlu, že by právě tento termín přijela například ta, kterou by znovu vidět určitě nesnesla.

První večer neodolala jít se podívat k jezeru.

Lampa opět svítila stejně, jako tenkrát, třešeň stála na svém místě taky beze změny, sedla si na dřevěnou lavičku, pustila do uších potichu hudbu, zavřela své oči a ponořila se do svých vzpomínek.

Sing to me the song of the stars.

Of you'r galaxy dancing and laughing again.

Stál kousek od ní a nevěděl, jak zareagovat.

Celý rok na ni nemohl přestat myslet, neznal ji, ale i ten jeden jediný okamžik před rokem tady mu změnil život.

S Ivanou nebyl šťastný, nevěděl, jak je zlá a co prováděla za jeho zády, ale věděl, že s ní tady tento rok být nechce.

A teď tady stál, koukal na její tvář a styděl se za to, že se tu zjevil stejně nečekaně, jako minulý rok.

,,Není ti zima?"

Proč se ptá, když ví, že ho neslyší přes hudbu, kterou právě poslouchá.

Začalo být chladněji, píseň skončila a byl čas vyrazit zpátky na pokoj jít spát.

Otevřela své oči.

Dva cizí lidé, ale zároveň od prvního momentu spojení, ale ani jeden ještě nevěděl čím.

,,Ty?"

,,Omlouvám se, znovu. Šel jsem se opět jen projít, nenapadlo by mě, že tady někdo bude."

Tentokrát lehce vstala, ale stále stála dva krůčky od něj.

Cítila rozpaky, nervozitu a elektrické napětí, které nedokázala vysvětlit.

,,Není ti zima?"

Neodpověděla, ale on věděl, že určitě je.

Sedl si na kraj lavičky a svou bundu držel v ruce natáhnutou k ní.

Pochopila jeho nabídku, aby ještě zůstala, na chvíli s ním sama, tady.

Chvíli trvalo, než přestalo být ticho, ale seděli vedle sebe a oba věděli, že teď odejít nechtějí.

Ten večer si povídali o minulém roce, o svém domově, o škole, o zájmech, knížkách, hudbě.

Seděli tam snad dvě hodiny, měla na sobě jeho bundu, která ji hřála na pokožce i v srdci.

Poprvé za dlouhou dobu se dokázala usmívat, zamilovala se do jeho úsměvu, zamilovala se do něj.

Nikdy ten pocit neznala, až teď.

On se cítil v její blízkosti rozkošně taky, měl si s kým povídat o jeho oblíbených filmech, které byly natočeny podle knížních předloh a nikdo se mu nesmál, že je kluk a čte knížky.

Chápala ho a usmívala se na něj tak spontáně.

How I did get there?

I tourned around and there you were.

I'm have never felt so happy.

Every time I see that sparkle in your eyes.

Z dvou osamělých duší, se stala jedna společná duše.

Každý večer byli jen oni dva a jejich osamělá lavička, která už osamělá také nebyla.

Celé hodiny strávili u povídaní, jemných dotecích rukou, koukáním na budovu, kde oba spali, bydleli už minulý rok a osud jim dal šanci se potkat až poslední večer, ale teď jsou tady a mají spoustu času jen pro sebe, dohnat, co jim nebylo přáno už minulý rok.

Přišel jejich osudný večer, pálení čarodějnic.

Museli oba na oslavu ke starému koupališti, ale netrvalo dlouho a s propletenými rukami utíkali směrem k lavičce.

Nikdo je nesměl vidět, byli ale na to dva, na vše už byli dva.

Nic je nezastavilo od běhu až jezírko.

Udýchaní si sedli a objali pevně, jako ještě nikdy.

Podívala se Tomovi do očí.

,,Touhle dobou, přesně před rokem."

,,Já vím, nikdy na dnešní den nezapomenu."

Tara vzala klíč a začala na lavičku psát jejich začáteční písmena, jako celoživotní znamení jejich lásky s jejich místem.

Přála si, aby to přišlo, aby přišel jejich okamžik prvního polibku, ale pořád se Tom k ničemu neměl.

Nevěděla, jestli nedělá něco špatně, nebo se mu už nelíbí a proto ji ještě dnes v jejich den nepolíbil.

Tom měl obrovskou chuť to udělat, ale musel se ubránit té touze, nechtěl to pokazit, měl svůj tajný plán, který musí splnit a ten příjde až zítra.

Potom před spaním plakala do polštáře, měla úzkost, že ho ztratí, že pro něj neznamená tolik, co on pro ni.

Snažila se přijít na důvod, proč se od ní drží tak dál, kde je problém, je ten problém ona.

V pozdní odpoledne čekal Tom pod oknem jejího pokoje, aby ji ukázal své překvapení, které mu dalo zabrat utajit.

Byla šťastná pokaždé, když ho uviděla a věděla, že přišel do zahrady jen za ní.

Nechápala, proč dnes tak brzy, vždycky šli spolu až po stmívání.

Mlčky společně došli k jezírku, bylo samozřejmností, že překvapení čekalo právě tam.

Pod třešní ležela deka.

Tom si sedl na deku a podal svou ruku Taře.

Dívali se na sebe pořád s tou jiskrou v očích a láskou, kterou oba v sobě měli a chtěli ji dám jen sami sobě navzájem.

,,Víš, jaký je dneska den?"

Tara se rozesmála, když jí to právě došlo.

,,Proboha, dneska je 1.květen, 1.Máj."

Proto tohle všechno.

To byl ten důvod, kvůli kterému nemohla v noci v klidu spát a slzy tekly zbytečně.

Tom vzal její tvář do své dlaní a ještě jednou se podíval romanticky do jejích očí.

Teď byla jejich kouzelná chvíle.

První polibek pod jejich třešní.

Zůstali tam opět až do noci, šťastní, plných plánů do budoucnosti, důvěře a štěstí, které měli, oni dva a tohle místo bylo pro ně to největší štěstí, které je potkalo.

Nechtěli se od sebe odtrhnout, s milióny polibky a pohledy do svých očích si dokazovali, co pro sebe znamenají.

Přišel den dalšího odjezdu.

Věděli, že ten den příjde, přáli si zastavit čas, být spolu už navždy schovaní u jezírka.

Měli však velkou naději, že to zvládnou a tady se znovu sejdou, už brzy.

S pláčem se loučili, ale polibky ujišťovali.

Dlouhé dopisy,telefonáty je držely nad vodou, nad pocitem bezpečí, že stále jsou oni dva a nikdo další.

Několik měsíců to tak doopravdy bylo.

Těšili se na sebe, kdy nastane čas, kdy pojedou oba k jezeru.

Chybělo už jen málo času, ale něco se změnilo.

Tom přestal během pár dnů psát, volat.

Neměl odvahu to přiznat, zklamání ze sebe samého, zradil svou lásku, svůj slib.

Potkal jinou dívku, která zapříčinila, že city ke Taře ochladly.

Ona pořád doufala a přála si, aby se tohle nestalo, aby mohla vrátit čas, jejich čas.

Celý rok neměli odvahu se vidět, mluvit spolu, stále to trvalo, bolest z jeho zklamání, city, které pořád v sobě Tara měla, ale už to nepřiznala, nedokázala to.

Jednou to už nevydržela a v zimě, před Vánocemi se rozjela na jejich místo.

Nechala mu vzkaz, aby věděl, kde ji může najít, kdyby ji chtěl znovu vidět.

Dlouho váhal, jestli to zvládne, ona věřila, že snad je pořád šance, že se jeho city k ní opět vrátí, vzpomínky na jejich okamžiky tady dopomohou jeho chladnosti.

Když ho spatřila před sebou, pořád to byl on, ale jeho oči už nezářili tou jiskrou, neřekli ani slovo, jen stáli.

Na sněhové lavičce nešly vidět jejich písmena, ale byly tam.

Ukryté ve sněhu.

Třešeň byla bez květů, zabalená do bíla, ale pořád připomínala první polibek.

Dlouho tam stát nedokázali a společně šli dál v tichosti po cestě.

Měla tolik otázek, na které si přála vědět odpověď, ale strach, smutek a beznaděj ji zamkly rty k jedinému slovu.

Chvíli ještě chodili neznámo kam, když se rozhodla ukončit tohle dlouhé trápení s tichem.

,,Jak se vlastně miáš?"

,,Hodně práce, v zimě je hodně práce se sněhem a vůbec."

Vše, co z něj dostala.

Rozloučili se s falešným úsměvem, ať se mají hezky a zoufalým slibem, že se ještě někdy uvidí, možná.

Při zpáteční cestě nedokázala ubránit proudu slz, které ji pálily oči.

Přála si ho vidět, ale naděje, že se do ní znovu zamiluje se nenaplnila.

Vzpomínala s pláčem na poslední den, kdy ji pořád šeptal do vlasů, jak moc ji miluje, jeho slzy padaly k její tváři a nechtěli se ani jeden pustit.

Někdy se možná ještě uvidí.

Splní se to?

Budou mít ještě šanci potkat se na svém kouzelném místě, které je stále znovu osamělé, jako oni dva?

Čtyři roky od posledního chladného setkání, čtyřikrát pálení čarodějnic a čtyřikrát 1.Máj, pokaždé si oba na tyhle dva dny vzpomněli a s tichým mlčením na sebe mysleli.

Tom párkrát litoval svého rozhodnutí.

Tara nepřestala věřit a doufat.

Ani jeden z nich ještě nenašel pro sebe druhé srdce,které by patřilo někomu jinému.

Neřekli si sbohem.

Jejich lavička s třešní na ně nepřestali čekat.

Má jejich láska a osud ještě tu kouzelnou moc, spojit je v jedno..

I'll always remember.

It was late afternoon.

It lasted forever,

and ended so soon.

It was then that I realized.

That forever was in your eyes.

The moment I saw you cry.

Text písniček v příběhu:

Mandy Moore - Only hope

Miley Cyrus - One in million

Mandy Moore - Cry