Už od listopadu, kdy jsem poprvé viděla plán na Tour: ,,20 rokov Nevhodní" od pro mě božské a úžasné slovenské legendy INEKAFE, věděla jsem, že tohle si ujít rozhodně nenechám!
Stačilo počkat do Vánoc, kdy Ježíšek donese finančí obnos a mohlo se jít vyzvednout si svůj krásný lístek a začít se megasticky těšit na zatím nejlepší koncert v tomto novém roce.
Den se blížil a já já propadla všem nejoblíbenějším songům všech tří kapel, které Tour jeli společně: Zoči Voči, Rybičky 48 a finální INEKAFE.
Včera jsem se už od rána nedokázala soustředit na nic, než na blížící se večer, kdy už pojedeme do Garage clubu a já se budu muset dostat co nejblíž, jak to půjde, abych měla kapely a hlavně tu hudbu co nejblíž, jak to jen šlo.
Zoči Voči jsem měla vidět podruhé, Rybičky už potřetí a INEKAFE zatím taky podruhé.
V hlavě už probíhaly představy, jak si celý večer budu se šťastným pocitem užívat a vše ostatní půjde zcela mimo mě a přítomným koncertem.
Do clubu jsme tedy dorazily s holkami před sedmou hodinou a pohled na několika metrovou frontu k šatně byl opravdu vtipný, ale stouply jsme si na konec a já tichostí prozkoumávala obrovský sál, který jsem viděla naposled v dubnu 2013.
Před pódiem už několik desítek lidí bránilo své místo, ale po dodání bund a mikin jsme si mohli stoupnout o kousek dál, kde nešlo na první kapelu Zoči Voči vidět jasně a zřetelně, ale nebylo to nejhorší.
S prvním songem Láska - Nenávisť, jsem se bezkonkurenčně ponořila do boží hudby a textu, skákat do výšek a prožívat celých cca 40 minut nejvíc, jak to šlo.
Potěšily mě i další songy, vesměs známé, na které jsem se vlastně strašně
moc těšila: Ztratený, Neverím v zázraky, 2012, S tebou a nakonec přídavek, jak jinak než naše Čerešně.
Po Zoči Voči jsme se přesunuly na čerstvý vzduch ven dát si chvilkový pohov a já byla tentokrát přesvědčená, že tentokrát se dopředu dostanu za každou cenu, protože na Rybičky 48 už nikde v dáli stát nechci.
Měla jsem štěstí a hned u pódia u zábradlí stály netrpělivě dvě další kamarádky, které mě s radostí pustily mezi sebe a příchod kluků z Rybiček byl velkolepý.
Tady se kapela soustředila z poloviny na starší songy: Emily, OOU, Zamilovaný/Nešťastná, Obyčejnéj den.
Z těch novějších bohužel jen: Bohém zapomunutý bohém, Vážené Dámy, Magdaléna.
Takové songy jako Tohle je rock'n'roll, vy buzny, nebo My ještě nejsme starý mi moc chyběly.
Pak přišla největší chyba a omyl, kterého jsem mohla dopustit, vyčerpaná, zpocená a bez dýchatelného vzduchu jsem řekla holkám, že jdu za ostatníma holkama ven, ať mi hlídají místo, že se hned vrátím.
Jak jsem si mohla naivně myslet, že by to tři minuty vydrželo být poloprázdné.
Neměla jsem nejmenší šanci vrátit se zpátky, davy se množily a množily a my nakonec musely zůstat ještě dál než u prvního vystoupení Zoči.
Byla jsem zklamaná, že podruhé, co mám možnost slyšet a vidět INEKAFE naživo, je opět nevidím.
Tady INEKAFE začali písničkama z nového alba, které moc dobře neznám, krom prvního songu Čiernoblielá.
Bylo o nervy tlačit se vzadu se třemi dívkami, které byly už jaksi přiopilé a tančily z jednoho místa na druhé a při tom dost často vrážely právě do nás.
Asi po čtyř písničkách jsme to teda vzdaly a šly zpátky ven, kde bylo příjemněji.
Vtipná hystorka nastala, když se nás z parkoviště začal ptát neznámý člověk, jaká ulice to vlastně je, nejlepší kamarádka zařvala, že se jedná o Martinovskou, asi číslo 48, poté jsme utichly a se smíchem prohodily: ,,No, moment, to je ježiši Kuba Ryba t Ryriček!" Ten už stál hned vedle nás a s úsměvem nás pozoroval, jak se smějeme a snad nevěděl čemu.
Poté jsme si všimly cedulky na dvěřích, že ulice Martinovská souhlasí, ale číslo bylo 50, nikoliv 48.
Na chvíli jsme se ještě vrátily do vstupní šatny, odkuď poslouchaly ostatní písničky INEKAFE,zamrzelo mě, když začali hrát mou nejoblíbenější od nich Růžovou zahradu a Právo na šťastie, kde jsem mohla stát a skákat, rozhodně to nebylo místo u šatny před vstupem do sálu, který byl naprosto přecpaný a vyprodaný.
S posledním neznámým přídavkem jsme se odebraly na tramvajovou zastávku, odkuď nám za pouhých deset minut jela poslední tramvaj až domů, abychom nečekaly zbytečně další hodinu na další.
ironií bylo, když jsme až ráno zjistily s nejlepší kamarádkou fakt, proč ji napadlo říct u ulice Martinovská právě 48, přece Rybičky 48!
Podvědomí opravdu dělá své. (smích)
Nemůžu říct, že bych byla nějak zklamaná, nebo že bych snad litovala peněz, které padly na lístek, to ani náhodou.
Mohla jsem si vybrat, jestli je použiju třeba na víkend do Bruntálu, kam jsem mohla jet, nebo na tento speciální bezvadný koncert a já si vybrala podle srdce správně.
Vím, že do Bruntsku pojedu některý z dalších brzkých víkendů, ale kdy budu mít další šanci slyšet na živo tři boží kapely za jeden večer, že.
Vlastní chybou jsem neviděla INEKAFE z blízka, jak jsem si přála, ale stejnou chybu podruhé (potřetí, ale poprvé jsem je vlastně poznala na festivalu Slezská noc, díky níž jsem je začala poslouchat) neudělám.
Nedovlím, aby se to opakovalo.
Ale rozhodně vím, že si přeju vidět a slyšet Zoči Voči brzy znovu.
Potvrdilo se mi opět mé zlaté milované pravidlo: Neexistuje nic lepšího a šťastnějšího než ta energie a atmosféra na koncertě, kde jste jen vy a hudba dané kapely.
Znáte některou z kapel, o kterých jsem dneska psala?
Viděli jste některou z nich taky už živě a máte na ně stejný názor, jako já?
Rozhodně všem doporučuji si je vyhledat na Youtube a jmenované songy poslechnout.
A už zítra další hudební večer tentokrát v hospodském pajzlu (smích) aneb v Mandragoře s kamarády z Bruntálu Minute to Escape a s opavskými Cocain Party.
Děkuji a brzy s láskou Tea.
Žádné komentáře:
Okomentovat