Nemám ráda, když se má něco stát, ale příjdou menší komplikace, které začnou bránit tomu uskutečnění.
Naštěstí se snažím, ale neustále věřit, věřit a znovu věřit a nakonec to dobře dopadne a mně teda nebrání nic v tom o tom nechat své myšlenky a zážitky přenést sem na zatím prázdnou stránku blogu.
V čem se ten problém vyskytnul tady probírat do podrobna nechci, jen řekněme, že nepochopím, když jistá osoba jednou tvrdí, že jde, takže na tom tak docela závisíte i vy, když jde o pracovní záležitost.
Pět dní před akcí se dozvíte, že si to osoba rozmyslela, tím pádem předešlý spolupracovní žádost padá, vy najednou nevíte, jak to udělat, aby jste i přesto mohli jít, protože problém byl tentokrát ve finanční stránce, takhle na rychlo a ve finále tam ta osoba je.
Ironické, že.
Nechtěla jsem to, ale takhle večer na koncertě řešit, tahle osoba mi za to vážně nestojí a tak jsem se hlavně soustředila na to, co mělo přijít.
Vysvětlovat od začátku, o co se jedná je opět složité, především pro ty, kteří nečtou můj blog od starších článků (Šumperský Majáles, 1.11.2012, nebo 18.5.2013 Praha)
Prozradím ve zkratce, že se jednalo o hudebníka poměrně známější kapely (Koblížc!), kterého jsem poznala v můj osudový první koncertní den 1.11.2012, kde jsme se seznámili, poté se podruhé viděli 6.2.2013 opět na stejném místě, v klubu Barrák v Ostravě, kde jsem nevěřila, že by si mě vůbec jen pamatoval, ale opravdu si pamatoval, další koncerty a příležitosti, kde jsme se viděli byli pro mě zvláštní a nezapomenutelné, protože vždycky věděl, že tam jsem, nikdy nezapomněl přijít, pozdravit se, popovídat si, zasmát se tomu, jakou přezdívku mi kvůli mé výšce dal, začala jsem ho brát naivně za něco víc, než jen hudebníka, možná za kamaráda, který ve mně neviděl jen obyčejnou náctiletou fanynku. (jak já to slovo nesnáším, když jsem už nespočetkrát viděla, jak se takové fanynky chovají a já se tomu od prvního dne bránila, abych se chovala stejně, jako ony)
Po několika milých a hezkých měsících, kdy se vše zdálo tak kouzelné, přišlo období, kdy během jednoho týdne, kdy jsme se naposled viděli a ještě bylo vše přímo úžasné (Šumperský Majáles) začal ignorovat.
Najednou přestal zdravit, nepodíval se ani směrem, kde jsem právě stála,přestal chodit a zajímat se o, že se znovu vidíme.
Třikrát se tak pokaždé stalo, než jsem se rozhodla skončit s jezděním tam, kde je on.
Uvědomila jsem si, že musím jít dál, na cestu, kde nebudu pořád myslet jen na něj a na to, co jsem udělala špatně, nebo proč z pěkného ,,kamarádského" chování mu nestojím ani za jediné slovo.
Do června 2014 - 11 měsíců jsem své slovo dodržela a nejela za ním nikam.
V červnu jsem si teda řekla, proč bych skoro po roce nejela se na něj podívat, znovu slyšet ty boží písničky a možná budu mít odvahu po tolika měsících jít za ním a cokoliv mu říct, nebo spíš zvědavost, jestli by on něco řekl, jestli by věděl, kdo jsem vůbec.
Bohužel odjezd vlaku mi bránil to zjistit, koncert ještě neskončil a já musela s nejlepší kamarádkou jít na vlak, abych nečekala do rána.
Od června přišla nová příležitost až včera.
22.1.2015.
Teď se teda dostáváme opravdu ke včerejšímu koncertu.
Od 6.2.2013/ po roce a 11 měsících potřetí na stejném místě, kde jsme se seznámili.
Věděla jsem, že nic nezabrání v tom, aby se mi vrátily všechny ty vzpomínky na akce, kde bylo podle mě vše fájn.
Zpočátku jsem se bála a raději se mu vyhýbala, jeho pohledu, abych viděla jeho první reakci.
První dvě kapely proběhly bez problémů, na první si nevzpomínám název, ale pro mě to byla osobně hrůza, druhá byla The Snuff, která jede, jako předkapela celé Fakker Tour 2015.
Od začátku večera jsem se snažila po dlouhé době pít alkohol, nechtěla jsem být úplně opilá, že bych o sobě ani nevěděla, ale o trochu víc než jen v náladě.
Abych ten celý večer líp vydržela a být takhle omámená alkoholem mi i chybělo, né, že bych celou dobu abstinovala, ale vždy to byl jen menší objem alkoholu, takže být opilá jsem se cítila naposled minulý rok v únoru, kdy to stálo rozhodně za to (Křest Ztrácíš)
Když se konečně objevili na pódiu a odstartovali svou hodinku prvním songem z nového CD, z kterého se mi líbí maximálně dva songy, ale hned vepředu jsem s ostatníma kamarádkama začala vžít do hudby a s občasnými pohledy na něj si vystoupení užívala.
Potěšilo mě, když začali hrát i starší songy: Snílek, Už mě nenajdou, které se nedají zapomenout a při songu Sami Sebou se stal první signál večera.
Tím, že jsme stály většinou v druhé řadě před pódiem hned naproti němu, během refrému této písničky jsme se oba na sebe podívali a on v tem moment mrknul a nepatrně se usmál.
Zpívala jsem slova refrému a dělala, jako bych si ničeho nevšimla, ale věděla jsem, že si to jen nenamlouvám, že tohle patřilo opravdu mně.
Začala jsem být nervózní, protože tohle byl po roce a půl první náznak, že ví, že jsem tady, že mě vidí.
Po koncertě začali, jako každá kapela obvykle balit nástroje a stěhovat dolů do dodávky.
Zrovna jsme stály s holkami u stolu, kde prodávali trička a další jejich věci, když při zpáteční cestě z dodávky jsem viděla, že si to míří zpátky pro další nástroje přímo kolem stolu, u které jsme shodou okolností stály.
Nedívala jsem se na něj, čekala jsem, že jen projde za mými zády dál, ale jen tohle neudělal.
V moment, kdy byl přesně za mými zády pronesl: ,,zdáár tetkáá"
otočila jsem se na něj a on se znovu usmál, už doopravdy.
Než jsem stačila ze sebe cokoliv dostat, byl zpátky před šatnou, kde sbíral další věci do dodávky.
Já jenom stála a přehrávala si v hlavě první dvě slova po roce a půl, které byly mířeny ke mně.
Holky se začaly hned usmívat a radovat se víc než já sama, já byla v rozpacích.
Nezapomněl na mě, na přezdívku, kterou řekl poprvé v první den, nezastavil se, aby se zeptal, jak se mám, ale to stejně zrovna nemohl a stejně, sama nevím, jestli bych mu něco po takové době řekla.
Pak mě čekalo druhé velké překvapení, ne z jeho strany, ale zničehonic se po skončení koncertu objevil šílený, ale zlatý kamarád Mára z OTW.
Jeho přivítací pozdrav, který velmi hlasitě předvedl přede všema mluvil za vše, radostí jsem ho objala a byla šťastná, že ho od Silvestra v Bruntále vidím.
Po delším objetí si ho všimnul právě on a hned spolu zalezli do šatny, aby si pokecali a já vstřebávala další radostnou nečekanou věc.
Po chvilce se Mára vrátil s tím, že je ještě brzy na to jet domů a chtělo by to někam ještě vyrazit.
Bylo půl druhé ráno, ale já věděla, že to není špatný nápad.
Když přišel za Márou opět on, aby se domluvil, že jedou odvézt věci do hotelu a pak si zavolají, kde se na Stodolní v někém baru sejdou, bylo mi jasné, proč chce na Stodolní.
Už před dvěma lety, kdy jsme se seznámili mluvil pořád o tom, jak ještě nikdy nenavštívil proslulou Stodolní ulici a přeje si to.
Pro sebe jsem se při téhle vzpomínce zasmála.
Šly jsme teda s holkami pomalu pěšky na Stodolní ulici, která se nachází kousek od klubu, kde jsme byli.
Jelikož bylo páteční ráno, bylo jasné, že tam nebude takové rušno, jako o víkendu, ale pobavilo nás, když jsme až na konec ulice viděly jen samé zavřené kluby či bary, pouze dva otevřené na začátku ulice.
Vracely jsme se k těm barům, když naproti nás mířil on se svým managerem a druhým členem - bubeníkem.
Dopředu jsme jim oznámily, že všude je jinak zavřeno a všichni vešli do stejného baru Bastila.
My holky si sedly k jednomu stolu a oni do druhého, za roh baru.
Když jsem šla na WC, nebo k juboxu nechat zahrát nějaké písničky, stála jsem vlastně tři kroky od jejich stolu a mohla si všimnout, když se jednou naše pohledy opět střetly, ale to bylo vše.
Na konci otevírací doby, o půl 5 ráno odcházeli z baru do svého hotelu a při odchodu se na nás podívali a popřál dobrou noc.
Bylo vtipné, že oni to měli do hotelu pět minut, ale já patnáct minut tramvají a ještě necelých deset minut pěšky od zastávky.
S otázkami v hlavě, proč muselo takovou dlouhou dobu trvat, než cokoliv řekl, proč přestal komunikovat, ale teď už vím, že to chce čas, rok a půl jsem čekala než dostanu odvahu po těch všech iluzí, smutku a vyčítání si něčeho, co sama nevím, jít a podívat se na něj.
Teď to takovou dobu trvat nebude a třeba se jednoho dne dozvím odpovědi na tyto otázky, možná je ani slyšet nechci, některé odpovědi by možná více ranily a proto je někdy možná lepší některé věci nechat spát.
S láskou,
Tea.
Žádné komentáře:
Okomentovat