Dnešní den jsem si nepřála nikdy v životě zažít, ale osud Vám do cesty dokáže i přes veškerou sílu
postavit situaci, kdy musíte tu potupu a stud zvládnout a jít..
Vše začalo minulý týden ve čtvrtek.
O mé škole jsem se Vám svěřila, o mém boji s jedním předmětem, který z hloubi duše nenávidím a nenávidět budu!
Podniková Ekonomika.
Věc se má tak, že jsem tento předmět opakovala z minulého roku, byla jsem od ledna na 2 termínech, kde mě pokaždé profesorka oznámila, že to sice umím, ale jelikož jsem listopadový zápočet napsala pouze na 9 bodů, což
je pod požadovanou čárou 12 body, musím ústní projev mít na nejlepší to je A.
Poprvé mi napsala Céčko, ať se pořádně doučím a bla bla..
Podruhé mě nechala odejít s Béčkem s tím, ať si zažádám o mimořádný Děkanský termín, který je poslední, který mi zbývá.
Ten jsem absolvovala minulý čtvrtek.
Koupila jsem si přímo knihu Nauka o podniku, celé týdny neměla v hlavě nic jen toto.
Učila jsem se z té knihy, drtila to do hlavy, pak přišel osudný den D.
A já vyhořela.
Smůla na vylosovanou otázku, zmatkování,strest, vyčerpání ze všeho, nevím..
Vlastně už bylo předem jasné, že to mám prohrané, protože komise se na body ze zápočtu dívala také a výslednou známku brali v úvahu také.
Nedokázala jsem si představit, co bude dál, ale pořád jsem měla trošku naději v duši.
Myslela jsem si, že letní semestr už dokončím, protože byla půlka semestru, byla jsem zapsaná na všechny předměty, chodila na semináře, měla rozpracované seminární práce, prezentace..
V pondělí jsem normálně jela do školy a hned ráno mi volala studijní referentka, která mi hned oznámila, abych se okamžitě za ní dostavila mou situaci vyřešit.
Po příchodu na studijní mě čekala doslova ledová sprcha, kterou jsem ani ve snu nečekala.
Dávala mi papír o podepsání žádosti o ukončení studia..
Jelikož děkanský termín je strop, poslední možnost, po které už žádná neexistuje.
Doporučila mi, abych sama dobrovolně ukončení podepsala k okamžitému dni, protože by se to zbytečně jen protahovalo, papírování o neúspěšné zkoušce, pak teprve vyhození ze školy a pro mě je nejdůležitější co nejdřív podat znovu přihlášku k přijímačkám.
Ty přijímačky se uskuteční první týden v červnu a poté se rovnou zapíšu znovu do 1.ročníku, ale budu mít obrovskou výhodu, že si sloučím 1.+2.ročník a nechám si uznat všechny předměty, které jsem splnila, takže budu chodit jenom na ty nesplněné a pak v letním semestru hlavně na ty, které jsem měla ted zapsané a nemohla je dokončit.
Když jsem vyšla ven z budovy, pálily mě oči, koukala jsem na nápis, kde stál název školy a bodalo mě u srdce.
Dnešním dnem tu nemám už co dělat..
Do června tu nepojedu každé ráno, nepůjdu na všechny semináře, jako ostatní.
Do června budu doma.
A tím se dostáváme ke dnešku.
Ráno jsem musela poprvé v mém životě jet na Úřad práce..
Vstoupit do chodbičky, ve které stálo a sedělo dalších dvacet lidí, všichni vypisovaly různé papíry a já tam musela být taky.
Věděla jsem, že je to jenom na 3 měsíce, ale musela jsem být součástí toho, co ti lidi a bylo mi z toho příšerně.
Kolonky jako dosažené školy, poslední zaměstnání nebo jiná činnost, psát studium ukončené ke dni 27.3.2017..
V den, kdy nás všechny zarmoutila šokující smutná zpráva o odchodu naší ostravské paní zpěvačky s velkým P, Věry Špinarové, pro mě je tohle datum taky osudové.
Na úřadu jsem strávila dvě hodiny, z 3.patra mě poslaly do 2.patra, kde po 20 minutovém čekání opět pro změnu zpět do 3.patra, jako u bláznů..
Ve čtvrtek jsem byla večer venku s někým, dlouho do noci jsme seděli na takovém hřišti na lavičce, povídali si a já pořád koukala nahoru na měsíc a na hvězdy, proč se to všechno muselo stát, proč i přes mé bojování a snažení se, někdo nahoře tohle všechno dopustil.
Jestli je to trest za něco, tak za co, protože nejsem člověk, který by někomu ubližoval, naopak lidi, kteří ubližují a jsou podlí a falešní, jim se nikdy nic nestane, na ně se asi žádná voda nevaří..
Musím se každý den ráno probouzet s první myšlenkou na to, že ted nejsem tam s ostatníma a jak strašně nejvíc moc bych si přála. Jak si neuvěřitelně vážím toho, že jsem tam každý den jezdila, i když jsem občas nadávalo na to, že jsme měli seminář do 6 večera, teď mi to strašně moc chybí.
Jsme na konci mých výlevů, každý den se modlím a modlit budu, aby to rychle uteklo a byl tady červen a já se vztyčenou hlavou půjdu tou známou cestu po parkovišti k budově, kde se kouknu opět na nápis školy a vejdu dovnitř, kde to bude pro všechny ostatní neznámé, nové, ale já.. půjdu po chodbách, kde budu cítit, že jsem se opravdu vrátila zpátky!
Na počest paní Věry Špinarové.
Žádné komentáře:
Okomentovat