Odbyla půl noc a já jsem tu opět se svými myšlenky, odevzdat je sem na prázdný papír.
Mé zoufalé, uplakané myšlenky.
Tenhle blog není pro mě jenom nějaký blog, kde někdo píše své recenze,recepty, nebo jenom nějaké rady.
Pro mě je to můj osobní deník, i když je jen pár lidí, kteří sem třeba zabrouzdí a něco si z mé hlavy
přečtou a respektuju, že každý na to může mít odlišný názor, než mám já, ale, když
je mi momentálně mizerně, musím to všechno napsat tady, do mého blogerského deníku.
Dnešek jsem už nezvládla.
Už se toho nahromadilo tolik, že se stalo něco, co mě už dorazilo.
Už od Vánoc mám zdravotní problémy ohledně ženských záležitostí.
Předtím jsem měla ročník pauzu od těch záležitostí, vůbec mi to nějak nevadilo, komu by to vadilo že.
A teď naopak mám ty ženské záležitosti od Prosince skoro pořád, jsou přerušované, ale
šla jsem s tím na prohlídku k mé doktorce.
Doporučila mi přírodní kapky, které by tomu měly zabránit a srovnat mi to, jak to má správně fungovat.
Když jsem ale přišla do lékárny se na kapky zeptat, myslela jsem, že omdlím z té ceny.
Tohle byla na mě opravdu velká pálka, takže jsem se vydala do bylinkářského obchůdku, kde mi
obětavá paní poradila, jaké kapky o víc než polovinu levnější začít během následujících 3 měsíců používat.
Takže se modlím, aby pomalu a jistě začaly během kůry zabírat a já měla po problémech.
A slovo, které už snad ani nesnesu slyšet a vyslovit.
Matika.
Důvod, proč jsem dneska už vybouchla a složila se je jeden kamarád.
Už dávno asi před 14 dny jsem jednoho kamaráda ze školy poprosila a zeptala se, jestli by mi pomohl
s matikou, kterou bych měla v Pondělí 6.2. psát na opravném termínu.
Souhlasil, že mi pomůže, že se domluvíme a projde se mnou testy z minulého roku, abych to na podruhé konečně napsala, protože je to moje poslední šance, před nejposlednějším děkanským termínem.
Mezitím byly ještě další zkoušky, takže jsme se domluvili až na pátek, že by přijel tady, protože má auto a já ani nevím, kde přesně bydlí a bylo by to složitější.
Že si půjdeme sednout tady do blízké cukrárny/kavárny, kde je klid a pohodlí a dá se tam v pohodě učit a probrat, co potřebujeme.
Jenže ve čtvrtek večer se omlouval, zapomněl, že jede na celý víkend do Prahy, já měla pracovní víkend, tak jsme to nechali po víkendu.
V úterý jsem mu napsala, co zítra, to by jsi měl čas dojet, napsal jo to asi můžu, na druhý den dopoledne píšu,
v kolik by přibližně mohl přijet a nic. Až odpoledne napsal, necháme to na zítra, tak fajn, jsem už z toho nervozní, protože pondělí se blíží a už se potřebuju na to opravdu podívat a to odkládání už mi nedělá dobře.
Dneska dopolední píšu, tak mohl by jsi přijet třeba kolem 2-3? Nic.
O půl 2 odpoledne zkouším volat, píšu druhou smsku.
O půl 4 napíše, pojd na skype..
Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, začali jsme se hádat, protože v tu chvíli mám takový vztek, že bych nejradši něco, cokoliv rozflákala.
Tak já celý den, jak blka čekám, že přijede, že si na mě udělal čas, aby mi pomohl a já mám jít jenom na zasraný skype.
Jenže on si stojí za svým, neměl dneska auto, tak chtěl ať to probereme na skypu, je přece jedno, jestli to počítáme osobně, nebo na skypu, naopak je to lepší, je to rychlejší..
Utekla jsem do pokoje a dostala záchvat pláče.
Záchvat beznaděje a totálního zoufalství.
Počítala jsem s ním, s kamarádem, který mi slíbil pomoct a ted se na mě vykašlal a chce at to proberem na debilním skypu, přes který to nejde vysvětlit, jako na živo.
Nemůžu ukázat tohle, nebo tohle a postupně to spočítat a ukázat, jaký ten postup je..
Není to osobní mluvit jenom o tom na skypu.
Stejně bych si připadala u toho počítače sama.
Najednou jsem pocítila takovou slabost, začaly mě bolet ruce, prsty, musela jsem odhodit mobil a přestat psát.
Bylo toho na mě už příliš.
Za pár dní je Pondělí a já mám prázdnou hlavu a takhle na rychlo jsem ztracená.
Otravovat další lidi, kvůli moji pitomé,beznadějné,nenávistné matice.
Není to taková ta obyčejná matika základní, nebo střední školy, je to těžký předmět Kvantitativní Metody, kde je toho prostě hodně.
Člověk se stane tak zranitelným, když začne někomu věřit a úplně se na něj spolehne..
Zítra, vlastně dneska odpoledne si musím vzít sešity z minulého roku, všechny materiály co mám k tomu vytištěné, zkouškové testy z minulých let, bez výpočtů, ale možná mi aspoň to k něčemu bude.
Musím se spolehnout jenom na sebe samotnou.
Bolí to všechno, jako bych měla rozbitou duši na milion kousíčků.
Deníčku, na konec dávám písničku, která mi kéžby dodá sílu a energii, kterou tolik potřebuju..
Tea.
Žádné komentáře:
Okomentovat